Přítelkyně

14.04.2021

Na jednom statku v malém městečku žila byla dvě děvčata. Nebyla ani malá ani mladá, jejich oči byly srdečné a každá bydlela na jiném konci toho města. Ta starší z nich byla dcerou sedláka, hrubián to byl od pohledu a pro všechny měl jen slova plná úzkosti. Ta druhá byla dcerou podkoního. Dobrák to byl od kosti a srdce měl na dlani, stejně jako jeho dcera. Dcera sedláka vyrostla do krásy, chlapci za ní chodívali tajně k plotu a pozorovali její vlnité a husté vlasy a postavu bohyně. Dcera podkoního byla také krasavice, ale působila více nepřístupně a nesmlouvavě, a tak o ní nebyl takový zájem.

Jednoho dne se dcera podkoního zastavila na statku, aby tatínkovi předala oběd. Na odchodu se podívala do okna statku. Ve stínu záclonky stála dcera sedláka, pohublá, bledá a neduživá. Tytam byly oblé tvary dospívajícího děvčete, které se kdysi pyšnilo hustou kšticí vlasů, z nichž teď koukaly pod šátkem jen ubohé cáry.

Zděšeně odcházela pryč a obraz, který spatřila, ji nedal na dlouhou dobu klidného usínání. Po čase se ty dvě setkaly v kostele, sedlákova dcera právě upravovala květy ve vázách a podkoního dcera běžela na zkoušku sboru. "Půjdeš si s námi také zazpívat?" pravila. "Ne, ne, ještě bych vám to zkazila." "Nesmysl, jen pojď!" A tak šla. Šla s ní i domů a pak se vídaly obden a nakonec každý den. Staly se z nich přítelkyně. Svěřovaly se jedna druhé, kdo se jí líbí a kdo ne, co rády dělají a jak se dívají na svět. Jednoho dne spala dcera sedláka u rodiny podkoního. V noci ji přepadla zimnice, dcera podkoního ji utěšovala a zahřívala. Dala ji teplé mléko a celý večer jí hladila po vlasech. "Myslím, že máš hlad a z toho ta zimnice, jsi čím dál tím hubenější." Neduživá přítelkyně se pláčem prokousala k několika větám, z nichž vyplynulo, jak mnoho ji týrá vlastní otec, jak je na ni nejen hrubý, ale jak ji uráží a neustále na ní něco vidí, naposledy podotknul, že je moc tlustá. "Chtěla jsem vyhovět svému otci a udělat ho šťastnějším."

Přítelkyně na ní koukala s vyjevenýma očima a nevěřila, že se může něco takového vůbec stát. Přivinula ji pevně k sobě a pošeptala jí do ucha. "A je šťastnější? Chová se teď, když jsi jak kost a kůže, pěkně?" "Ne," odvětila. "Tak vidíš. Začni pořádně jíst, jinak umřeš."

Obě se ráno rozeběhly za svými povinnostmi a do čtrnácti dnů vypadala sedlákova dcera o něco lépe. Svěřit se přítelkyni ji ulevilo. V očích ji jiskřičky štěstí sice nesvítily, ale vypadala o poznání zdravěji.

Jednoho dne se společně obě dívky vydaly na náves a z lavičky pozorovaly upachtěné výrazy kolemjdoucích lidí. Společně je komentovaly a skvěle se u těch všech možných grimas bavily, až se za břicho popadaly. "Ten vypadá, jako když spolknul bič, tak příšerně třeští oči." "Ta vypadá, jako by měla v zádech hůl, jak je ohnutá." "Napadlo tě někdy, proč tomu tak je? Proč se ten tváří tak a druhý onak a pocit z nich dobrý nemáš, ani když promluví?" optala se podkoního dcera.

"Myslím si, že jim asi není moc dobře." "Přesně! A z čeho? Ten s bičem, má zlou a neustále naježenou ženu, pořád k němu něco má a ta s holí má zase krutého muže. Nechali se týrat slovy a čert ví, jak ještě jinak a nepostavili se jim. Chceš dopadnout stejně?" Z očí sedlákovy zubožené dcery, se koulely slzy jako hrachy a vzlykáním by se vyrovnala malému děcku. "Nechci," řekla tichounkým hláskem. Obejmuly se a cestou domů si slíbily, že s tím něco provedou.

Jednoho vlahého večera, o Svatojánské noci, rozhodly se ty dvě k činu. Půlnoc zrovna přicházela do sadu za statkem a obě přítelkyně byly celé zahalené do bílých záclon, co našly na půdě. Jedna měla v ruce kosu a ta druhá lahev s rumem. Plán už byl v plném proudu. Potichounku se podkoního dcera proplížila až do ložnice sedláka a lehkým mávnutím záclony nad spícím sedlákem promluvila skuhravým hlasem: "Sedláku, vstávej přišel tvůj čas..." Sedlák po pár rumech v hospodě chrápal, jako když řeže pilou. Nakonec se mu otevřelo jedno oko, a když uviděl postavu v bílém s kosou v ruce, leknutím se mu otevřelo i oko druhé. "Sedláku, vstávej! Přišel tvůj čas...," opakoval chraplavý hlas. "Co je? Co se děje?" mumlal ještě opilý sedlák. "Je čas! Vstaň!" pokynula rázně smrtka. Sedlák uposlechnul, ještě malátný, sám nevěděl, co se děje. "Jdi do sadu! Tam se rozhodnu, jak s tebou naložím!" Sedlák se odpotácel do sadu, strachy celý bledý. Dcera sedláka se hned, jak přišel, rozkřičela z plna hrdla. "Teď se tu posaď! Vynesu soud!" Sedlák nechápal, jak se smrtka dostala tak rychle dolů. Sedl si tedy a čekal, co bude dál, nohy ho stejně neunesly. "Tvůj život visí na vlásku! Jsi tyran a hulvát! Tvá dcera trpí! Chováš se k ní jak k cizí! Co mi k tomu řekneš?" řvala smrt. Než stačil opilec něco vykoktat, začala smrt znovu svůj ortel. "Až zítra ráno kohout zakokrhá, půjdeš za svou dcerou a omluvíš se jí! Tak pokorně, jak to jen tvá prokletá duše umí! Dary jí přineseš a už nikdá ji slovem ani zlým skutkem neublížíš! Jináč si pro tebe přijdu a tvého života bude konec!" Sedlák seděl jako u vyjevení, jazyk ho neposlouchal. Mezitím se i podkoního dcera dostala dolů a obě kolem něj začaly tancovat. Jedna mávala kosou nad hlavou svou i sedláka. Druhá mávala lahví rumu tak, až mu jednu tou lahví vlepila a za sedlákem se zatáhla černá opona. Ráno se probral s prvním kohoutem, hlava ho bolela od té lahve, všechno měl jak v mlze, ale řvoucí smrtku si vybavil zcela jasně.

Utíkal do světnice, opláchnul si obličej, vysmejčil každý kout, uvařil kávu, upekl chleba a snídani dceři naservíroval na tác. Vešel do její ložnice, zrovna vstala. "Byl jsem hlupák, ubližoval ti. Omlouvám se ti, jak jen to je možné," pokleknul na kolena a hlava mu sjela do jejího klína. "Odpusť mi!" řval jako raněné zvíře. Dcera, plakala s ním a jen tichounce, aby sedlák neviděl se usmívala. Cítila obrovskou úlevu a její život se od té doby změnil k nepoznání. Užívala si konečně naplno každou chvilku. Otec přestal pít a už nikdy se na ní neohradil. A podkoního dcera? Jestli ji smrtka sama neodvedla, jsou tu opravdové přítelkyně ještě dnes.

Autor: Andrea Vávrová, AVE