Sestřenice

Za dávných časů, kdy svoboda chodila ještě po houbách, žila byla v jednom malém městě jménem Pouta tři malá děvčátka.

Když se jedna narodila byla sama, po třech letech se narodila druhá a za další tři roky třetí. Všechny tři dívky měly své rodiče. První z nich mělo otce, který často pil ošklivě páchnoucí tekutinu, díky které nebyl doma nikdy klid. Nadával a byl hrubý na všechny kolem. Druhá měla po čase bratra, jejich otec, který také často pil, měl krutá slova jen pro ni a pro facku nešel daleko. Třetí měla za otce zamračeného muže a pyšnou ženu, všichni holčičku obdivovali a nikdo jí nikdy neřekl, že dělá něco špatně.

Dívky se často navštěvovaly, hrály si spolu a když vyrostly, vzájemně se podporovaly ve všem, co chtěly dělat.

Ta nejstarší odešla daleko, do země, kde na velkém hradě bydlel dobrý král a dobře panoval. Začala pro něho pracovat. Pracovala pilně a svědomitě a po čase se stala dvorní dámou.

Druhá byla často nemocná, duše ji trápila. Nemohla zapomenout na útrapy, které jako dítě prožívala. Z vlastní vůle zůstávala dlouhé dny zavřená v komoře ve sklepě, nevycházela vůbec ven. Chřadla a stranila se všem.

Třetí byla pyšná jako její matka, na všechno měla odpověď, všemu rozuměla, všem radila, ale o názor druhých se mnoho nestarala. Chodila nafintěná v nejdražším oblečení, na které si nikdy nemusela sama vydělat.

Po čase se mladé ženy znovu setkaly, už si sice nerozuměly jako dřív, ale vzpomínky a pouta z dětství je stále držely pohromadě. Dokázaly si odpouštět a vzájemně se tolerovat, nikdy si nic nezáviděly. Byly to sestřenice.

Až jednou přišel čas a ta prostřední vylezla ze své skrýše zapomněla na všechny starosti a věnovala se jen sama sobě, uzdravila se a potkala muže svých snů. Svatba byla veliká a za rok se jim narodila dcerka, rozkošná jako obrázek, která měla časem ještě další dva sourozence.

Nejmladší a nejstarší sestřenice trávily více času společně a těšily se ze štěstí té prostřední. Doufaly, že je jednoho dne potká stejné štěstí. Nejstarší si po delším čase našla váženého muže. Milovali se, ale děti mít nemohli.

Ta nejmladší trávila svůj život zábavou a studiem, které ji mnoho nedalo. Lenošila a mudrovala, až nakonec v jednom dýmem zahlceném domě potkala muže, kterému neviděla do pravé tváře a on nepoznal tu její.

Pak se spolu dlouho neviděly a každá si žila svým životem. Nejstarší z nich se občas snažila, aby se znovu společně potkaly, ale ani jedna z nich jejích proseb nevyslyšela. Nepřišly se podívat na její novou práci, nezajímal je její nový dům a začaly jí závidět, i když nebylo co.

Prostřední sice měla děti, ale manžela, který si mnoho nevydělal a začal se toulat. Nejmladší měla vše, na co si vzpomněla, ale muže jen s levou tváří si vzít nechtěla a o práci nezavadila.

Nejstarší potkalo za několik let obrovské štěstí, čekala svoje první dítě. Celé rodině o té novině pověděla, byla zvyklá se o radost se svými nejbližšími podělit. Sestřenice se však příliš o její štěstí nezajímaly. Jednoho dne, když už měla nejstarší velké bříško, potkala tu nejmladší a nemohla uvěřit svým očím. I ona čekala miminko. Nejstarší to vehnalo slzy do tváře, byla ráda za její štěstí, ale pramálo rozuměla tomu, proč se jí o svém štěstí nesvěřila.

Připadala si odstrčená. I řekla jí, co jí trápí. "Byly jsme jako sestry, vše jsme si říkaly i já jsem se ti svěřila. Proč jsi mi o své radosti neřekla?" Nejmladší se na ni ani nepodívala, hodila hlavou do strany a pyšně odpověděla: "Nevím, proč bych ti měla všechno říkat!" Otočila se na vysokém podpatku svých nejdražších bot a odešla.

Nejstarší sestřenice se mnoho trápila, ale nikdo jí nepomohl. Nejmladší si nechtěla nechat nic vysvětlit, a protože byla zvyklá, že vše dělá nejlíp, nechtěla si připustit, že by udělala chybu.

Prostřední sestřenice nechtěla nic vidět v pravém světle a pouta, která kdysi držela tak pevně, byla zpřetrhána.

Nejstarší pochopila, že bez tlusté čáry za hloupým nedorozuměním nemůže jít dál, pouta překročila a nechala je volně žít, stejně jako samu sebe.

Přestala doufat, že ji některá z nich pochopí a začala vytvářet skutečný domov pro svého muže a syna. Domov plný lásky, pravdy a snad i silných pout.

Autor: Andrea Vávrová, AVE